18.10.11

SAFIRA a její příběh 1

kapitola 1
zrození Safiry

V lese byla tma a foukal příjemný studený vítr. Měsíc, který svítil na nebi, nebyl přes koruny stromů příliš vidět. Jen nepatrně osvětloval úzkou pěšinu, po které kráčela malá holčička. Šárka šla velmi pomalu, aby neklopýtla a neupadla na zem. Měla na sobě nové šaty, které dostala od maminky k narozeninám a měla je moc ráda. Byly bílé z červenými kvítky, jakoby nahodile rozkvetlými po dlouhých šatech, a s velikým sluníčkem na boku. Už měla být dávno doma ... Občas se stává, že člověk zabloudí, nebo zapomene na čas a ztratí se ve svých představách. Šárka se však neztratila ani nezabloudila. Vracela se od kamarádky, která bydlela o ulici dál, když v tom uviděla padat na nebi hvězdu. Nejdříve si myslela, že je to nějaké letadlo, ale to by přeci neletělo do lesa kde není žádné letiště. Hvězda spadla kousek od Šárky domečku, kde bydlela s maminkou. Bohužel spadla do lesa, kde je tma a v noci není prakticky vůbec vidět. Nemohla jí tam jen tak nechat, co kdyby to byla víla a potřebuje její pomoc? Šárka byla hodná holka, většinou svojí maminku poslouchala na slovo. Nikdy se s maminkou nehádala, tedy skoro nikdy a nechodila nikam sama. Jenže hvězda, víla a nebo kouzlo to se nevidí každý den. Musela to jít prozkoumat. Pěšina vedla napříč lesem směrem do města, kam občas chodívala na nákupy s dědou. Byla jí trochu zima, ale až najde hvězdu tak se zahřeje, říkala si sama pro sebe. V dálce slyšela maminčin hlas jak volá její jméno. Už už se chtěla vrátit, když v tom uviděla v dálce veliké svítící něco. Pomalu zrychlila krok a jak se přibližovala k onomu zářícímu něčemu tak už skoro běžela. Když doběhla na mýtinu pozorovala bez dechu veliké modré vajíčko. Tak to není víla, řekla si v duchu. Z vajíčka sálalo teplo jako z malých kamínek. Šárko, Šárko kde jsi, doléhal z dálky volající hlas maminky. Šárka popadla modré vajíčko a utíkala s ním domů. Nemusela se bát, že zakopne, vajíčko nádherně ozářilo pěšinu, jako by bylo pravé poledne. Když přiběhla domu, dostala do maminky vyhubováno jako nikdy před tím. Kde jsi byla tak dlouho, to nevíš, že se děti v noci nemají toulat po venku? Co to máš za lampičku? Kde si vzala tu věc. Maminka se vyptávala tak rychle, že Šárka nestačila odpovědět a místo toho jen mlčky koukala do země. Na zemi nebylo nic zajímavého, ale bylo to lepší pokoukání než pohled do tváře své nazlobené mamky. Nech tu věc venku a pojď domu, udeřila maminka. Musela se jít navečeřet. Vyčůrala se, vyčistila si zoubky a převlékla se do pyžama. Dnes žádná pohádka, povídala maminka ještě trochu naštvaně. Šárka se uvelebila v postýlce a maminka se odebrala do obýváku. To byl ten správný moment podstoupit další dobrodružství. Musela přeci dostat to modré vajíčko k sobě do pokojíčku, to dá rozum. Otevřela si opatrně okno a potichu vyskočila ven na terasu. Vajíčko leželo pořád u domu a svítilo kolemjedoucím autům na cestu. Sousedé si mysleli, že si pořídili novou zahradní lampu. Ale, to už se holčička vrátila oknem do pokoje do své postýlky a pod peřinou, na které byla namalovaná víla Zvonilka, objímala modré vejce. Krásně jí hřálo, možná až moc. Co to asi je a jak tomu budu říkat, pomyslela si Šárka. Bude to moje modrá hvězda, která spadla z nebe a splní mi jedno přání, nebo dvě. Co bych si tak mohla přát, panenku, koloběžku, kolo s přehazovačkou, iPhone, nové princeznovské šaty, střevíčky a prstýnek, a ... v tom se jí zavřely oči a usnula jako pařez. Byl to náročný den a kdo ví, jaký bude zítra pomyslela si maminka. Musela uklidit v kuchyni, vyžehlit prádlo a posbírat hračky, které se jako vždy rozutíkali po celém domě. Jako každý den a jako každá maminka i ona ulehla do ložnice a usnula dříve než stačila říci švec.