18.10.11

SAFIRA a její příběh 2

kapitola 2
ranní probuzení

Ráno přišlo dříve než kdokoliv v domě čekal. Když Šárka otevřela oči uviděla přímo před sebou cizí hlavu a veliké oči jak si jí zvědavě prohlížejí. Rychle se vzpamatovala a vzpomněla si na veliké modré svítící vejce, které našla v lese předchozího večera. Aha, tak se mi splnilo přání, vykřikla radostně Šárka. Ale ty nejsi barbína ani gormit? Ty jsi, ty jsi malý dráček?? Dráček nechápavě pozvedl obočí a olízl Šárce nos. Budeme kamarádi, rozhodla Šárka. Dráček otevřel tlamičku a hlasitě zakňoural, asi ne poprvé, protože najednou vedle stála maminka a koktavě pokládala jednu otázku za druhou. C c co to to je j jééééééje? K k kde si si sese tuto vzala? To maminko, to je můj nový kamarád, je to dráček a jmenuje se .... ? Jak se vlastně jmenuješ? Zeptala se Šárka, spíš sama sebe, protože malý drak nemluvil. Budeme ti říkat Safira, jó? V žádném případě, řekla již rozhodně maminka, která se mezitím vzpamatovala z nové nevšední návštěvy. Okamžitě ho vrátíš tam kde jsi ho našla. Kde jsi ho našla? Zeptala se maminka překvapeně. Šárka se zamyslela a pokusila se vysvětlit něco, čemu sama moc dobře nerozuměla. No, já jsem ho nenašla, on si našel mně, přiletěl ke mě z nebe a teď bude se mnou tady bydlet, protože jsem si to přála a pak jsem usnula. Vychrlila ze sebe na jedno nadechnutí. Maminka nevěděla co na to říci. Podívala se na Safiru jak na ní smutně kouká a pak na Šárku jak na ní smutně kouká ještě víc. No tak dobrá, můžeš si jí zatím nechat, ale budeš se o ní pěkně starat, než vymyslíme kam jí dáme. Řekla maminka a ustaraně se podívala na nového spolubydlícího. Děkuji maminečko moje zlatá, vykřikla Šárka a objala maminku kolem pasu, výš nedosáhla. A tak mohl začít seznamovací den. Nejdříve Šárka Safiře ukázala všechny své hračky co měla v pokojíčku, pak všechny ostatní co měla poházené po bytě a pak jí ukázala své knížky. Po snídani se vydaly prozkoumat zahradu. Šárka měla u domu klouzačku a houpačky s pískovištěm. U zahradního domku stála malá trampolína, na které se Šárka s kamarády učila létat. Tak to je celé moje království, Safiro, a teď je to i tvé. Budeme tu spolu pořád a nikdy se neopustíme, chceš? Vyhrkla Šárka a objala svého malého modrého dráčka. Ten jí to vrátil olíznutím celého obličeje od brady až po ofinu a ještě jí olízl levé ucho, aby bylo jasné že s tím souhlasí. Ještě chvilku se radovali na pískovišti, když v tom je zavolala maminka k obědu. Od té chvíle byla Šárka se Safirou pořád spolu. Společně usínaly, společně vstávaly, hrály si spolu a radovaly se z každého krásného dne.